Struny nad Oslavou - FP 2016

Nejprve Tři hlasy, potom niněry a loni se v Náměšti nad Oslavou v unikátním residenčním projektu rozezněly a rozezvonily struny. Ne že by se tak na Folkových prázdninách událo poprvé, folk a struny k sobě patří odjakživa, přece jenom ale šlo o premiéru, protože tak výrazné osobnosti si společně zahráli poprvé. Seckou Keita s africkou korou, kytarista Antonio Forcione, Germán López s pidikytarou timple, Antonio Toledo s kytarou, mandolinista Martin Krajíček, slovenský kontrabasista Juraj Valenčík a houslista Juraj Stieranka odehráli skvělý koncert, který se už nikdy nebude opakovat. Především známý Seckou Keita s majestátní korou na sebe strhával pozornost, ale ani zbývající muzikanti nebyli do počtu a když spustí všichni dohromady, zní to báječně. Společné hraní a improvizace se nikdy neocitly v úzkých: vždycky se přihlásil nějaký tahoun, nasazující k dalšímu vrcholu. Na hudební festivaly se jezdí především kvůli takovým neopakovatelným momentům a tady se k němu můžeme vrátit díky této nahrávce. Dramaturgie projektu se ujala houslistka Jitka Šuranská, která si na CD i zapívá píseň Zelený víneček. Španělsko, Itálie, Senegal, ČR, Slovensko, Německo to je worldmusic v pravém slova smyslu.

Folkové prázdniny začaly zařazovat na program unikátní festivalové projekty. Před dvěma roky odstartoval první z nich věnovaný snad nejkrásnějšímu zvuku, který v hudbě existuje – lidskému hlasu. Tři hlasy spojily na pár dní intenzivních zkoušek zpěvačky Jitku Šuranskou, Irén Lovász a Michal Elia Kamal. Nic nebylo připravené předem, nikdo nevěděl, jak to dopadne, nervy všech zúčastněných byly na pochodu. Úspěch prvního pokusného projektu byl zcela nesporný, ale do jisté míry se v tomto případě přece jen dal očekávat.

V Náměšti nad Oslavou se sešli Valentin Clastrier z Francie, Germán Díaz ze Španělska a Matthias Loibner z Německa. Už tady mohli příznivci soudobé hudby i world music zastříhat ušima, a co teprve když si všimli, že s nimi budou taky hrát Franz Hautzinger na trubku, Benxamin Otero na hoboj a anglický roh, Peter Rosmanith na bicí a David J. Herrington na tubu a trubku. Špičkoví hráči se s ničím nemazali a pokropili náměšťské publikum zvukovou sprchou bez kompromisů v komplikovanosti hudebních prostředků, ale také v kvalitě.

Nejprve se na koncertech všichni představili sami za sebe: AKA Trio  - kytarista Antonio Forcione, brazilský perkusista Adriano Adewale a senegalský zpěvák a mistrovský hráč na koru Seckou Keita - úžasný Germán López s dlouholetým spoluhráčem, kytaristou Antonio Toledo a nedávno sestavená trojka mandolínista Martin Krajíček, houslista Juraj Stieranka a kontrabasista Juraj Valenčík. Vyšlo z toho přesvědčení, že dohromady snad ani nemohou nic zkazit. Připomeňme si jednoduché zadání Strun nad Oslavou,  mezinárodního rezidenčního projektu:  do Náměště pozvete hráčské individuality, a čím kulturně vzdálenější tím lépe, necháte je několik dnů zkoušet a vzájemně se poznávat. Do zkušebny za nimi pouze nakouknete: jestli mají co jíst, pít a co by řekli pohodlnějšímu sezení; asi tak nějak, víc se jim do práce nemontujete. Stejně by vás hnali. Sice vám to nedá, občas ze zvědavosti jak to zní ucho na dveře přiložíte, výsledek ale stejně neodhadnete a na koncert čekáte s nemlich tou samou netrpělivostí jako návštěvníci. Uklidňuje vás jediné: osobní přesvědčení, že jste vybrali toho nejlepšího kapelníka. No, vybrali, Jitka Šuranská, takto produkční projektu,  to viděla ještě jinak: "Germána Lópeze jsme dvakrát slyšeli na veletrhu Womex a oba se svorně do jeho umění zamilovali."

Po přímočarých Třech hlasech přišla troufale meditativní "težká kláda" linoucí se ze Třech niněr: teď jen samé kytary a kora. Hudba znovu vyztužená brilantním hráčstvím, neupírající se však k exaltované exhibici, zato třaskající uvolněnou radostí ve stylu pojďme si to užít. "Baví mě to, hlavně souhra s korou, to je pro mne něco naprosto nového," vyznal se během zkoušek Martin Krajíček, mandolinista s potenciálem budoucího velikána.  Jako celek se někomu možná projekt rozpadal, úlohu celistvosti si ale dopředu nezadal, to aby bylo jasno - ani nemohl: vždy platí, že dohodnuté věci naruší všemi akceptovaná improvizační volnost. Prý chyběla rytmika...to si ale zřejmě někdo seděl na uších: a Juraj Valenčík s kontrabasem tam byl jen na ozdobu? Ten chlapík místy vyloženě trumfoval, když přijímal nejrůznější rytmické smeče a s přehledem se jim přizpůsoboval. Největší pozornost na sebe strhli "showmani": Antonio Forcione, Germán López a samosebou Seckou Keita s majestátní korou. Zbývající ale nebyli do počtu a spustili-li všichni dohromady, znělo to báječně; společné hraní se nikdy neocitlo v úzkých z bezradnosti: vždycky se přihlásil nějaký tahoun, nasazující k dalšímu vrcholu. Menšímu či většímu, to je fuk, prostě nikdo nedopustil, aby příjemnému koncertu spadl řemen.