Quo Vadis

Šafrán, Švédsko 1984

reedice Panton 1990, Indies Records 2002

Poprvé jsem ho uviděl při návštěvě maršála Tita na pasážovém jevišťátku v létě 1968 v Praze. Éra květinových dětí, hlásajících líbivé heslo „Ne válku, ale lásku”, měla za několik dní dojít naplnění a konce vstupem vojsk varšavského paktu. Veit byl tehdy partnerem Jaroslava Hutky.

Podruhé jsem se s ním setkal kdesi ve Vídni - s tím vlasatým kytaristou. Přiznávám nicméně, že z povědomí nevymizel. Přiblžině v třiasedmdesátém začaly docházet nahrávky neoficiálů české populární muziky.

Jeho repertoár, který zazpíval při nahrávce v Mnichově, se podstatně lišil od neobratných, proti rytmu řeči jdoucích písniček roku 68. Dvě písničky mám pak ze všech jeho věcí nejraději: Hnědovlásku - to pro bezprostřednost prožitku - a jeho tesknou, krásnou a nebývalou píseň, konstatující s povzdechem: Zase rok se nám usadil do oka.

Karel Kryl

V písních Vladimíra Veita je silný náboj emoce, často intenzívní poezie, ale před sentimentalitou nebo nebezpečím klišé je v kritické chvíli vždy zachraňuje skluz do poetismů, surrealismů a imaginačních překvápek (Potom jsme z toho udělali krabici) aj., průnik do překrásného dědictví české básnické avantgardy let dvacátých (Mlha zaléhá květy za okny / V džungli jde dlouhá řada slonů), skok do pregnantně zformulovaných leitmotivů, které aforisticky vyjadřují leccos z podstaty české situace dneška (Těžko hledat v bezvětří, kudy jít proti větru; V mrazivém ránu ho vidím, zmrzlého proroka), atd., atd.

  Josef škvorecký

„A co tomu říkáte Vy, pane Škutino?”

„Deska je nádherná. Jsem na Vás veliký fanda. Udělal jste mi velikananánskou radost. Je to zážitek Vás poslouchat.”

Vladimír škutina

Vladimír Veit: kytara, zpěv , foukací harmonika

Emil Pospíšil: kytara, elektrická kytara, sitár

Pavel Hryzák: housle

Nahráno v roce 1980 v Praze

Zvuková režíe: Pavel Dudek

 1. vydání Šafrán, 1984

2. vydání Panton, 1990

3. vydání Indies Records, 2002

remastering: Bronislav Šmíd, Studio Střelice, 2002

obal a gr. zpracování: Přemysl Štěpánek, 2002