Dna

Významnou součástí tvorby kytaristy Pavla Richtera je v posledních letech spolupráce se synem Jonášem, který plochy echovaných kytar a kláves doplňuje DJingem, smyčkami, zpěvem a samply včetně terénních. Hudba Pavla Richtera, která vychází z progresivního rocku, minimalismu a raného ambientu se tak dostává do nového kontextu dubu, trip hopu a dark ambientu i ohlasů etnické hudby. Získává tím novou působivost a naléhavost, aniž by se zřekla svých kořenů. Cesta k zatímnímu vrcholu v podobě DNA byla dlouhá a plná zákrut, jak už to v podobných případech alchymistického hudebního hledání bývá. Deska má daleko k společnému albu Hrnce a dráty, které bylo pokusem o obnovení minimalistické hudby z konce osmdesátých let, jakou produkoval Richter Band, i k ambicióznímu leč trochu roztříštěnému Nanebevzetí Anežky Marie Sněžné, kterému chyběla jasnější osa. Psychedelické ladění a rockovější grunt nedokázaly album se širokým záběrem sjednotit. Pestrost patrná už v Anežce Marii se však objevuje i u DNA, také se tam nacházejí drobné hříčky a špílce, jako je scratching hlasu a závěrečné klapání a štěkání v úvodní Referenci. Vždy jsou však zakomponovány do celku, do zvukové plochy kláves a echovaných kytar, z nichž se vynořují, aby byly opět pohlceny, takže působí jako ozvláštnění a ne jako rušivý prvek. Hypnotický rytmus s výraznou basou a scratche hlasů přibližují úvod Reference k trip hopu a dubu, což zdůrazňují nejrůznější samply. Richterova kytara, ať už delayovaná, nebo rockovější, do rytmického přediva dokonale pasuje. Závěr pak přejde v klasickou ambientní minimalistickou figuru. Kol domu je dramatičtější a ukazuje, nakolik je Richter ovlivněn tvorbou scénické hudby. Úvodní minimalistické průzračné kolečko vystřídá postupně gradující rytmická figura doplněná trhanými samply a nervní sólující zkreslenou kytarou. Druhá půlka plná temných a tajemných zvuků působí jako hudba k hororu. Plný napětí je i Chlad recyklující ve střední části naléhavost rocku. Dramatický však už je úvod s kovovými zvuky a etnickou strukturou. Až závěrečná folklorně laděná melodie nad vrstvou samplů přináší jisté zklidnění, temný spodní proud je ale stále patrný. Nejrozsáhlejší závěrečná kompozice Forest Blue je v úvodu opět vysloveně zvukomalebná s dramatickým akcentem opakujícího se tónu klavíru působícího jako neúprosnost osudu. Z přediva zvuků se postupně vynoří pulsující rytmus. Druhá půlka pak má nejblíže k Richterově starší ambientní tvorbě, když se objeví poklidná plocha s ne úplně šťastným zpěvem, kterou vystřídají táhlé tóny kytary, jež se postupně utápějí v šumu. DNA ukazuje, že Richter pořád neřekl poslední slovo a spolupráce se synem ho posouvá dál.