P.S.

Vladimír Merta je svým způsobem génius. Cokoliv vezme do ruky, dokáže to přijmout za své. A to se odráží nejen v kvantu profesí, které za svůj život vystudoval - hudba je pro něj v tomto ohledu zapomenutá, nejprve prolezl pražskou FAMU a architekturu, ale byl i poměrně rychle schopen zvládnout neznámé nástroje a slova - jak často a rád připomíná s narcismem sobě vlastním. Čím silnější je jeho touha po exhibici, tím víc ho šlechtí kvantum „velkých jmen“, která na album sezval: Emil Viklický na cembalo, Vladimír Padrůněk za basovou kytarou, Jaroslav Olin Nejezchleba na violoncello. Nahrávka tak dosahuje pestrých hudebních a aranžérských kvalit. Mertovy slovní smrště často rezignující na návrat k směru, kterým se vydaly, nebo nekonečné litanie obrazů a významů, které je už z řetězce branistormingových výjevů při skládání prakticky nemožné zpětně dekódovat, jsou možná právě tím, co činí zpěváka nepřístupným i potenciálně vnímavému posluchači.