V katedrálách ticha

Skupina DG 307 absolvovala v roce 1994 několik koncertů v - předtím ani potom - nebývale silné sestavě: dvoje bicí, dvoje klávesy, zdvojené smyčcové nástroje,kytara a samozřejmě nezaměnitelný hlas Pavla Zajíčka. Je to i poslední sestava, v které ještě hrál Mejla Hlavsa, tentokrát na klávesy. Album s délkou přes 70 minut obsahuje kompletní repertoár tohoto turné, a to včetně několika dosud nezveřejněných skladeb. Každý, kdo zná DG 307 ví, co může čekat - ovšem rozšířené, dokonale propracované nástrojové obsazení dodává hudbě na hutnosti a monumentálnosti, která přechází až v jakousi melancholickou symfonii. Jedno z nejsilnějších období, které nese ještě rukopis Mejlovy hudební geniality a samozřejmě i pečeť nenapodobitelně autentické Zajíčkovy poezie. Nahrávka stará více jak 17 let zní jako by byla natočena včera. A stejně aktuálně bude znít i za dalších dvacet roků.

Písně:

1. Bylo to na jaře roku 90 (Jaroslavu Kukalovi)
2. New York Praha Paříž
3. Nic zvláštního
4. Příběh II.
5. Angels hair
6. Něco mi připomíná
7. Kniha psaná chaosem
8. Duben
9. V ulicích Sodomy Gomory
10. Svět falešnejch iluzí
11. Byl to...
12. Tyger
13. Papírový aPsolutno
14. Degenerace

Autentická reportáž z koncertu v roce 1994
ROCK and POP, 14.2.1994

DG 307, Junior Klub na Chmelnici, 2.2.1994

Možná, že český underground je skutečně mrtev. První únorovou středu však tomu na Chmelnici nic nenasvědčovalo. Vše jak za starých časů: sál narvaný k prasknutí, mezi diváky zdaleka nejen lidé z Prahy, hned při příchodu do klubu člověka praštila do čenichu známá vůně, kterou nedokáží  vytvořit výrobky ani značky Marlboro (Rock-In), ani  Camel (Rhythm)... A na pódiu se provozovala hudba (ano, hudba, nikoliv konceptuální ne-umění), kterou hned tak neuslyšíte - třebaže plagiátorů tu je stále dost.

Recenzovaný koncert neznamená comeback DG 307. Šlo jen o to, že materiál LP Uměle ochuceno nebyl až na jednu výjimku (ne zcela regulérní koncert ´Dégéček´ před časem v Roxy) živě předveden, proto se Pavel Zajíček (zpěv, či spíše deklamace) s Milanem Hlavsou (zde klávesy) dohodli na tom, že letos v zimě odehrají několik koncertů a pak zase vše (definitivně?) uloží k ledu. Jako spoluhráče si vybrali samé příslušníky pražské ´androšské´ elity: bubeníka Reného Starhona (v minulosti např. Echt!, Velvet Revival band...), druhé bicí a tympány střídajícího Antonína Korba (Vltava, MCH Band, Stará krev ...), cellistuTomáše Schillu (Půlnoc), houslistku a vokalistku Veroniku Hánovou, klávesistu Ivana Procházku (OPN) a někdejšího člena DG 307, ´umělohmotného´ kytaristu Otu Michla řečeného Alfréd. V tomto nástrojovém obsazení vyznívají věci z Uměle ochuceno nesrovnatelně  přesvědčivěji a působivěji: srovnávat zejména excelentní bicisty s automatem asi nemá smysl, také strunné instrumenty daly skladbám potřebný živočišnější rozměr.  Nad celou produkcí skupiny se vznáší mocný opar nedefinovatelného a tím méně pak jakkoli uchopitelného mystéria: počínaje Starhonem a Korbem  vytvářenjícími mimořádně hypnotickým rytmickým základem přes pomalá tempa spíše jen tušené melodie a vůbec celkovou temnotu a mrazivé napětí v hudebním výrazu  a konče Zajičkovým sugestivním odříkáváním vlastních pochmurných surrealistických vizí, hemžících se řetězci pozoruhodných obrazů, asociací a kontrastních slovních spojení. Při  skvělém  Příběhu II mi opět, stejně jako při poslechu desky, běhal mráz po zádech, neboť s takhle dokonalým průnikem teskného, neobyčejně silného melodického motivu s drásajícím myšlenkovým poselstvím jsem se v životě mnohokrát nesetkal. „Prošli jsem spolu zahradou vzplanutí, zahradou lehkosti, zahradou úžasu, na nic sme se netázali, nebylo toho třeba, neboť tato zahrada je místem vzácnosti  / Potom sme vstoupili do zahrady rozumu, toho šílenýho podvodu, kde slepci vedou slepce a ksichty sou zdeformovaný hrůzou a záludností, je to směšná scéna..."     Podobné věci by měly být zařazeny do osnov literatury pro středoškoláky, a rozhodně ne jako varování před jejich vstupem do života...

Nehrál se však pouze repertoár zmiňovaného alba Uměle ochuceno. Zazněly i některé další novější skladby příbuzného ladění a na rozlučku také nová verze ´půlnočního´ Tygra. Teprve v přídavcích si na své přišli pamětníci zašlé slávy původních DG 307, když byli obdaření Papírovým absolutnem a Degenerací. Od někdejšího  značně diletantského provedení byly obě věci na míle daleko...

DG 307, to je hudba pro staré depresáře a mladé sebevrahy. Ještě že hned po vystoupení byly ´ksichty zdeformovaný hrůzou´ (v dobrém slova smyslu) srovnány reprodukovanými Dire Straits... Mimochodem, koncert byl pro velký zájem publika druhý den reprízován.

Petr Korál