V dobrom aj v zlom

Reedice debutu již velmi populární slovenské kapely. Písně přesně podle osvědčeného rockového mustru ohoblovaného až na samou dřeň jednoduchosti. Tak jak ho vybrousila třeba Patti Smith. Žádný hlavolam. Tři kila a silná slova, kterých není zbytečně moc. Sloka a refrén, který je občas jen sloganem. Lucii Piussi nikdy nechyběla odvaha říkat prosté pravdy, díky jejichž přehlížení pak míváme složité problémy. Často dokáže dojít až na samou hranici naivity a najít přesně to místo, kde jsou také nejjasnější a nejpřímější – totiž přesně tam, kde dochází ke konfrontaci prostého „myslel jsem to, jak jsem to řekl“ a povýšeně sarkastického „vyber si co chceš, budu pašák tak jako tak“. Je taky jedním z mála, komu se to dá stále a bez okolků věřit. Tohle je totiž největší klad a nejsilnější místo celé kapely.

Živé kvety vznikli niekedy v polke deväťdesiatych rokov. Ich hudba sa pohybuje na rozhraní punku a tradičného gitarového pesničkárstva. Netreba zabúdať na veľmi intenzívne a často politicky orientované texty. Odjakživa boli spätý s legendárnym priestorom bratislavského divadla Stoka.

V dobrom aj v zlom

1. Netreba sa báť
2. V dobrom aj v zlom
3. Havrani
4. Voda a soľ
5. Tvoje meno
6. Peniaze
7. Kým so stádom nesplynieš
8. Ešte sme neleteli vesmírom
9. Načo je taká láska
10. Streliť sa do spánku *
11. Láka ma

celkový čas: 52:38

Agnes Lovecká - bicie, husle, perkusie
Lucia Piussi - spev, akustická gitara, harmonika
Marek Pastier - gitary, spev
Peter Bálik - gitary, spev
Juraj Mironov - basgitara, klávesy, spev

Hostia:
Katka Lovecká a Heňa Hanzalíková - spev (9)

Produkcia: Živé kvety
Zvuk, mix, mastering: Petr Nejezchleba a Pavel Hlavica
Nahrané v štúdiu Shaark v Bzenci, ČR vo februári 2003
* Nahrávka vznikla počas skúšky v divadle Stoka pomocou
minidisku a jedného stereo mikrofónu v marci 2002

Foto: Ctibor Bachratý
Dizajn: Palo Bálik

Živé kvety: Antidotum proti pokrytectví a lži
03-04-2009 Jiří Plocek

Nabitý klub Stará Pekárna byl 10. prosince svědkem posledního letošního koncertu bratislavské skupiny Živé kvety se zpěvačkou a písničkářkou Lucií Piussi (1971). Energie hudby dosahovala v malém prostoru maxima, lidé si zpívali refrény písní a spolu s kapelou srůstali v jednu bytost.

Objímá mikrofon, jako kdyby s ním chtěla splynout a odevzdat skrze něj do éteru svou duši. Každé slovo zdá se zhmotňovat přímo z těla Lucie Piussi, jako by chtělo odletět na křídlech hlasivek. Něha se střídá s prudkostí, měkké pohlazení rozechvělým hlasem s nadoraz vykřičenými pocity. Žádná snaha o krásu, o líbivost, o hraní na city. Projev Lucie Piussi stejně jako hudba jejích spoluhráčů v čele s Petrem Bálikem nevynikají dokonalostí, experimentátorským svérázem ani sebestředným exhibicionismem. Zato jsou v našich krajích ojedinělé svou upřímností a schopností přiřadit správná slova i tóny správným pocitům a postřehům. Dokonce bych řekl, že by to mohla být svého druhu pop music: najdeme v ní prvky všeho možného a prověřeného, od rokenrolu přes pozdější rock, country i kytarovky devadesátých let. Jenže je to zvláštní pop – pro ty, kteří nechtějí uhýbat realitě, pro ty, kteří si chtějí dobít baterky na cestu ze společnosti masek, předstíraných úsměvů a všemožné citové falše. Pro ty, kteří se nebojí bolestné a současně inspirující alchymie lidských vztahů: „Nesmieš chcieť dať viac, ako zobrať / narobíš viac zla, ako dobra.“ – Mnohé z písní Živých květů lze považovat za protestsongy, ale na rozdíl od rozervanosti či skepse jiných písničkářů jsou nabity touhou něco změnit. Živé kvety jsou přes své ostré a kritické vidění světa kapelou naděje. „Život je rozprávka, drsná a surová / Rozbíja o asfalt a kruto rozdáva / Ideme spolu tam, na konci možno len prach / Ale aj tam slnko naň svieti / Svieti cez oblak.“ I když sami občas podklesávají v kolenou, jak přiznávají v písni Unaveni z boja z letošního nového CD 12+1 (Slnko Records 2008).

Jaké jsou písně, taková je i společenská angažovanost Lucie Piussi. Nebojí se říct veřejně naplno, co si myslí. Třeba nedávno na podporu kandidátky na post slovenského prezidenta: „Dosť bolo polomafiánskych dementov! Už nikdy žiadne relatívne malé či menšie zlo, už žiadny ďalší choroboplodný zárodok v budúcich raňajkách! Už mám dosť tých paranoidno-xenofóbnych pajácov, ktorí nám vládnu, už mám dosť tých psychopatov, citovo vyprázdnených mutantov, ktorí si nahrádzajú vlastnú neschopnosť empatie chorobným kariérizmom a túžbou po moci! ( … ) Treba sa aktivizovať proti ich zlu. Treba sa postaviť za pani Ivetu Radičovú, normálnu, zdravú, citlivú a slušnú ľudskú bytosť. Treba to povedať nahlas. A netreba sa za to hanbiť.“

http://literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=6175&rok=2008&cislo=51