Filharmonie Brno

Filharmonie Brno je nositelkou velké orchestrální tradice, založené kdysi úsilím mladého Leoše Janáčka. Později se Janáčkovu žáku Břetislavu Bakalovi podařilo vybudovat v brněnském rozhlase velmi kvalitní symfonické těleso, které se v roce 1956 stalo základem dnešní fi lharmonie. Ta se stala ve druhé polovině 20. století hlavním centrem brněnského koncertního života: ve svém sídle kolem sebe soustředila řadu komorních souborů a pěveckých těles, které si spolu s ní získaly pozoruhodnou mezinárodní pověst.

Umělecký profi l orchestru modelovala celá řada vynikajících dirigentských osobností; vedle trvalého působení stálých dirigentů (Břetislava Bakaly, Otakara Trhlíka, Jiřího Waldhanse, Jiřího Bělohlávka, Jiřího Pinkase, Františka Jílka, Petra Altrichtera, Petra Vronského, Leoše Svárovského a Alda Ceccata) se na něm podílelo opakované hostování několika desítek nositelů nejzvučnějších dirigentských jmen od legendárního Charlese Muncha přes Karla Ančerla, Václava Neumanna, Jeana Meylana, Jánose Ferencsika, Václava Smetáčka, Živojina Zdravkoviće, Deana Dixona, Charlese Mackerrase, Rafaela Kubelíka, Igora Markěviče, Kurta Masura, Serge Bauda, Zdeňka Košlera, Georgese Pretra, Gennadije Rožděstvěnského a Libora Peška až po Davida Robertsona a Gaetana Delogu nebo José Serebriera a Yehudi Menuhina. Od ledna 2002 se uměleckého vedení fi lharmonie ujal Petr Altrichter, dosavadní šéfdirigent Liverpoolské královské fi lharmonie; jako stálí hosté se u dirigentského pultu střídají Martin Sieghart (hlavní hostující dirigent), Caspar Richter (čestný dirigentský host), Leoš Svárovský a Christoph Campestrini. Dnes je Filharmonie se svými 110 hráči jedním z největších středoevropských orchestrů; rozsahem a úrovní svého působení se řadí nejen k orchestrům pražským, ale také k proslulým tělesům z nedaleké Vídně.

Doma je se svými pravidelnými koncertními řadami a svou každoroční účastí na Mezinárodním festivalu Brno pilířem brněnského hudebního života. Pořádáním vlastního festivalu na Špilberku jako jediného výlučně symfonického (nebo symfonicko-kantátového) festivalu v našich zemích usiluje obohatit v novém tisíciletí jeho letní sezonu a oživit své domovské město kulturní turistikou. Je také pravidelným účastníkem Pražského jara.

V zahraničí je zvána na festivaly v Berlíně, Innsbrucku, Bratislavě, Mnichově, Antverpách a Santiagu de Compostela, máme-li jmenovat aspoň některé. Cílovými zeměmi jejích pěti až osmi zahraničních zájezdů každý rok jsou ponejvíce evropské státy, zajíždí však také do Japonska a do Spojených států, hrála už v Jižní Koreji, Argentině a Uruguayi. Na podzim roku 2000 absolvovala jednu z nejvýznačnějších zahraničních akcí své dosavadní historie, koncert ve Vatikánu jako dar Svatému Otci k Jubilejnímu roku 2000 (této výsady se dostalo jen dalším dvěma filharmoniím, londýnské a vídeňské). V uplynulé sezoně se představila v Lichtenštejnsku, Španělsku, několikrát v Rakousku a v Německu. Na jarním turné v posledně jmenované zemi s úspěchem vystoupila ve třech předních koncertních síních: v bývalém planetáriu pod krásnou kopulí Tonhalle v Düsseldorfu, v budově Staré opery ve Frankfurtu nad Mohanem a v sále Mnichovské filharmonie na Gasteigu.

Diskografi e orchestru je za více než čtyřicet let práce v nahrávacích studiích už velmi obsáhlá; zrcadlí však jeho celkové repertoární zaměření na hudební tvorbu dvacátého století a na českou hudbu vůbec - obsahuje kompletní symfonické dílo několika českých klasiků (Janáček, Novák, Martinů). Pozoruhodný je zejména janáčkovský soubor s Břetislavem Bakalou (posmrtně česká GRAMY CLASSIC´93), opery Bohuslava Martinů s Charlesem Mackerrasem, kompakt českých klasiků s Yehudi Menuhinem, třídílný komplet Janáčkova symfonického díla s Františkem Jílkem (GRAMY CLASSIC´93) nebo dva velmi úspěšné CD s titulem „Janáček neznámý“ s Leošem Svárovským. Reprezentačním kompaktem z poslední doby je snímek Janáčkova Tarase Bulby a Stravinského Ptáka Ohniváka s Aldem Ceccatem.