RukyNaDudy

Kraj, v němž působí naše gajdošská kapela, leží v severovýchodním koutu České republiky, v podhůří Moravskoslezských Beskyd, na rozhraní dvou historických území Moravy a Slezska. Pro jeho lidovou kulturu je charakteristické střetávání vlivů proudících od 14. století z již dříve osídlených nížin na severu a západě a nových prvků pronikajících od konce 15. stol. v důsledku kolonizace Západních Karpat etnicky smíšeným živlem valašských pastevců osídlujících hory a podhůří. Je to krajina nejčastěji přiřazovaná k etnografickému regionu (severního) Valašska či valašsko-lašského pomezí. Střet dvou etnografických regionů (Valašsko a Lašsko) se (mimo jiné) nejvýrazněji projevuje kontrastem valašského kroje a charakteristického lašského dialektu bez dlouhých samohlásek. Dudy, v našich končinách nejčastěji označované jako gajdy, nejsou zdánlivě typickým nástrojem lidové hudby regionu. Proces vývoje sdružené lidové hudby tady vyústil v průběhu 19. stol. v sestavu tzv. "cimbálové muziky" - tj. housle, malý cimbál, basa a klarinet. V té době se už nás na gajdy dávno nehrálo a do dnešních dnů se nám také nedochoval jediný exemplář krajového typu dud. Naše gajdošská sestava proto užívá repliku dochovaného exempláře s dmýchacím měchem z jiného moravského regionu; obecně se tento typ gajd označuje jako "moravské gajdy" (odlišné od "gorolských gajd" nebo "českých dud"). Že se ale i u nás na gajdy hrálo víme poměrně bezpečně. Jednak z různých zmínek především ve vánočních písních a také v popisech horských salaší, ale hlavně díky listině z roku 1657, v níž majitel tehdejšího hukvaldského panství žádal "nejen o valašské hajduky, ale též o 8 osob obeznalých v hudbě na housle a dudy".

Tradice hry na tento nástroj u nás tedy definitivně zanikla a my se rozhodně nehodláme stavět do pozice pokračovatelů či obnovitelů (předek gajdoše Vlastíka Bjačka hrál na trumpetu, nikoli na gajdy!). Proto gajdy chápeme spíše jako možnost nového přístupu k interpretaci lidových písní, možnost hledání nových výrazových prostředků, neobvyklého zvuku a nevšedních (hudebních) zážitků. Základní sestavu - gajdy, šestidírková píšťala, viola a malý cimbál - tedy rádi propojujeme také s nástroji, jež se v lidovém prostředí našeho regionu zřejmě vyskytovaly, ale pravděpodobně se ke sdružené nástrojové hře neužívaly: např. valcha, grumla, nebozezy, zvonce, ořechy, různé typy píšťal aj. Nebojíme se ale sáhnout i k všelijakým nástrojovým experimentům, jako jsou nástroje zvláštního jména a ještě zvláštnějšího zvuku: třiskoč, zduřelý pytel nebo sklenicový cimbál a velmi rádi přizveme občas ke spolupráci také hráče na různé druhy bubnů například djembe. Stejně pestrá je pak i škála poloh našich produkcí: od produkce lidových písní v "dřevní" podobě, přes záchvěvy etnické hudby či world music, až k vyloženě komediální produkci (kupř. Prvý valašský striptýz).

Jinými slovy gajdy - tento prastarý nástroj - se nám stávají prostředkem ryze moderního přístupu k projevu lidové písně, kdy její interpretace přestává být cílem a stává se naopak východiskem. Možná to tak na prvý pohled nevypadá, ale děláme zkrátka moderní muziku!

Zajímavou zvláštností kapely Rukynadudy je její neustálá rozpínavost. Jsme totiž víc než kapela - jsme také SPOLEČENSTVÍMPRO SRANDU A POTĚCHU, což je v názvu kapely vyjádřeno oním "a Spol.". Z téhož důvodu neustále rozšiřujeme své řady, neboťkdykoli narazíme na někoho, kdo po jednom či druhém zatouží, nabídneme mu svou náruč. Přijímací procedura spočívá v zakoupení štamprle gořalky všem přítomným členům. Nábor nových členů probíhá tak rychle, že nestačíme sledovat momentální počet, pouze jej odhadujeme asi na 53. Níže (viz Obsazení) jsou tedy uvedeni pouze zakládající členové, kteří současně tvoří nejčastěji vídané jádro.