Jiří Bulis

Než se Jiří Bulis (1946 až 1993) zabil v autě, vtiskl svou hudbou tvář desítkám představení Divadla Na Provázku a HaDivadla. Někdy však psal písně jen pro sebe. “Něco takového jsem ještě neslyšel,” kroutil prý hlavou zvukový mistr, který po Bulisově smrti čistil nahrávky. Album Tiché písně, jak je sestavili Břetislav Rychlík a Naďa Dvorská, krouží kolem Bulisových propojených “bílých” témat: valčík – Rusko – Jesenin – mlha – zima – Vánoce – andělé – smrt. Skladatel, žádný extra pěvec, sedí u piana a často spíš dokumentuje než “ztělesňuje” své písně: to může dopadnout jako večírek pro známé. Ale Bulis zůstával výrazem při zdi a zároveň bezbranně ukazoval k extrémům významů a citů: “Máš-li mne ráda / jak já mám tebe rád / není se čeho bát / vždyť jsme nesmrtelní pak,” zpívá jakoby romanticky v Hostech na Zemi, aby ve věcech lásky neuhnul a pokračoval: “Zůstává otázkou / zda vůbec je možné / mučit se ještě víc / než já tebe a ty pak mne…” Krátký komentář, který je výstižným Bulisovým portrétem, připsal k Tichým písním Přemysl Rut. Píše o “stínovém stylu” zpívajícího skladatele, který jako by spíš jen naznačoval obrys svých písní: “Vždycky se držel trošku mimo ně, jako dveřník, který jim jen umožňuje vstup. Nezpíval melodii, ale upozorňoval, kudy se melodie ubírá. Nepodléhal náladě, jen upozorňoval, že písnička je (např.) tesklivá. (…) Bez skrupulí naznačoval, že tóny by teď měly klesat hlouběji, než dovoluje rozsah jeho hlasu, v dramatických momentech nikdy nepůsobil jako ztělesněná vášeň, vždycky spíš sděloval, kde skladba vrcholí.”

To, jak Bulis své písničky zpíval, se vskutku jen tak neslyší: stál na trojmezí mezi neumělostí naturščika, velmi vědoucím výrazovým minimalismem a do třetice zoufalstvím z tíhy oné jedinečné hudební hory, kterou mu talent a okolnosti kázaly unést. Bulis nikdy nemohl získat popularitu náladových maestrů popové scénické hudby: přes všechnu krásu nevedl své písně k příjemnému, prostředně smířlivému vyznění. Pokud za věcmi cítil skepsi, ztracenost či zaťatý dráp smrti, nechal je vyznít. Jiří Černý zmiňuje termín romans: tenhle východní rod šansonů u nás vskutku málokdo cítil tak jako Bulis, ať už se Zábranovými překlady Jesenina či ve vlastních textech. Dokázal je ořezat na pár konfrontovaných obrazů: “Nekonečný valčík, nekonečné nebe, nekonečný řeky proud… Jediný život, jediná láska, jediná smrt vše končí.”

Na Tichých písních zní hokejové veršování Jana Vodňanského “na ploše ledové víří / troufalí mužové čtyři” a vedle toho žalm Hospodin je můj pastýř. Bulis z jakýchsi záhadných důvodů dokázal hladce obojí spojit: v auře jeho hlasu proznívá “neboť Ty tu se mnou jsi”, i když zpívá“moderní hokej / bejvá divokej”. A dokonce i v té divné, strašlivě osamělé větě “Vánoce, já vás neznám, Vánoce, a proč taky…”

Pro film Fera Feniče Zvláštní bytosti nazpívala v prosinci 1989 Marta Kubišová biblický text na Bulisův nápěv (do studia si prý odskočila z demonstrace). Nedlouho předtím vyšel singl Hany Hegerové s písničkou Běh života a čtyřpísňové EP čistě Bulisovo. Víc si ho “nahrávací průmysl” necenil: ale Bulisovo království bylo jinde. Dobrých písní má dost, těch neuvěřitelných hrst: vesměs je napsal v bilančním “teskliveckém” třiatřicátém roce života, po smrti ženy. Nepsal pro úspěch, byla to bytostná osobní kronika. Tím cennější je, že serióznost si nikdy nepletl s patosem.