Bobeš & Band

Josef „Bobeš“ Rössler

Kytarista, akordeonista, klávesista a klarinetista Josef „Bobeš“ Rössler se narodil v roce 1956 v Praze. Svoji přezdívku dostal hned po narození od babičky – jedná se o moravský ekvivalent Pepíka. Má ještě mladšího bratra Jiřího. Během dětství a dospívání získal také hudební vzdělání: 6 let klavíru u soukromé profesorky. V první polovině sedmdesátých let se pak Bobeš vyučil strojním zámečníkem v n. p. České loděnice Praha. Poté pracoval jako zámečník údržbář u různých podniků prakticky až do začátku 90. let.

Už od svých teenagerských let se pohyboval i se svým bratrem Jiřím v okruhu mániček, mezi nimiž vynikali zejména svoji výškou. Často kupříkladu dojížděli na jeden z prvních komunitních baráků u nás – na Zlatý kopec, severovýchodně od Prahy. Od roku 1973 pak s majiteli „Mydlíkem“ Krůtou a Gábou Zoubkovou a dalšími hudebníky (mj. Vráťa Brabenec, Marie Benetková) působil Bobeš jako bendžista a kytarista v jejich dechovkovém seskupení The Goldberg Grass Band. To kupříkladu vystoupilo i na 1. Festivalu druhé kultury, konaném v září 1974 v Postupicích.

V roce 1975 vznikla skupina Dr. Prostěradlo Band, jíž založil Jaroslav „Boví“ Unger. Bobeš vznik bandu komentuje ve Fenoménu underground: „Byl jsem tam od začátku až do konce. První mě oslovil Boví u Svitáků – já jsem tam přišel na pivo, on tam seděl s nějakejma lidma a říkal: ‚Zakládám s takovejma jedněma lidma kapelu. Tak bych tě tam ve čtvrtek rád viděl.‘ Tak jsem si řekl, ježišmarjá, co to bude, protože já jsem Bovího tenkrát ještě moc neznal. Znal jsem Váňu – ten tam byl taky – to byla taková ústřední hudební postava, protože hrál na basu, a ti ostatní byli spíš takoví nemuzikanti… tak ze sedmdesáti procent.“

Hudebně se jednalo o rytmickou a hlukovou záležitost, vycházející z DG 307, s deklamovanými texty. Ty psala legendární postava té doby, známá pod přezdívkou Hrobník – byly adekvátní době a reflektovaly sociální aspekty běžného života. Například v songu „Vysočany“ se zpívá „soustruh je nejlepší přítel, soustruh je největší vrah…“Dalšími skladbami byly například „Balancuj na kouli“, „Sláva systému pana Vysavače“ nebo „Víra“, Bobšem otextovaná skladba, inspirovaná starými blues mississippské delty.

Bobeš s kapelou absolvoval premiérový koncert v září pětasedmdesátého v Cerekvičcke u Jihlavy. Poté „prostěradlo“ vystoupilo i na II. Festivalu druhé kultury v Bojanovicích v únoru 1976 2 tam už v kapele chyběl Hrobník, místo něj zpíval Láďa Zavadil. Ihned po festivalu začalo zatýkání androšských mániček, což později vyústilo v tzv. proces s Plastic People.

Rösslerovi se zatčení naštěstí vyhnulo. V prosinci 1976 si Dr. Prostěradlo Band zahrál na androšském baráku Princových v Rychnově u Děčína, přičemž Bobeš tu obsluhoval piano a harmonium a Boví zpíval a hrál na příčnou flétnu. Začátkem roku 1977 následoval koncert v pražské hospodě na Staré poště, kde už bylo základem něco jako jazzrock, v kapele se kromě Bovího, Bobše, Váni a Brabce objevili hráči jako Láďa Leština (housle), Láďa Dědek (trombon), Ivo Hanák (hoboj) nebo Láďa Fojtík (kytara).

Další působení Prostěradla už vyznělo tak nějak do ztracena, Boví byl nejistý, chtěl tvořit jakési plochy, Brabec odešel k PPU a Váňa Bierhanzl k UH. Prostě to vyšumělo. Poslední improvizované vystoupení Dr. Prostěradla bandu proběhlo v září sedmasedmdesátého v rámci III. Festivalu druhé kultury na Hrádečku po skončení „oficiální“ části festu – konalo se v obýváku obytného domu Václava Havla a hrálo se pouze krátce a to ve složení Váňa Bierhanzl - basa, Jan Brabec - bicí, a Bobeš – kytara. Onu kytaru Bobšovi posléze uzmul Vlasta Třešňák, řka, že nikdy na elektrickou nehrál, a rozvinuli s Váňou jazzový jam session.

V roce 1977 založil Bobeš Rössler s přáteli Janem Schneiderem (bicí), Pavlem Berkou (baskytara), Jiřím „Bacilem“ Lejnarem (kytara), později Miroslavem Matuškou (kytara) a bráchou Jiřím Rösslerem (piano) skupinu B Band Vůbec, která „veřejně“ vystoupila na čtyřech nebo pěti undergroundových akcích: V prosinci ´77 na Mikulášské opět u Princových v Rychnově, na jaře 1978 poblíž Karlových Varů u příležitosti svatby Leoše Exnera, na podzim osmasedmdesát pak v Praze Radlicích a poslední set BBV se odehrál na Silvestra ´78 na komunitním baráku v Nové Vísce.

Bobeš poté hostoval coby klarinetista v legendárních Plastic People of The Universe, s nimiž v roce 1981 vystoupil na jediném a v období normalizace i posledním koncertě „Co znamená vésti koně“ který proběhl na androšském baráku v Kerharticích u České lípy (později ho StB vypálila).

Během osmdesátých let se Bobeš věnoval hraní s kapelou Tlaková níže – tedy spíše zkoušení, neboť nikdy nevystoupila před publikem. Sešli se v ní kamarádi ze stále fungujícího baráku na Zlatém kopci, plus androšský houslista Láďa Leština (dříve působící například v DG 307). Po Tlakové níži zůstala poloprofesionální nahrávka.

V první polovině 90. let byl Bobeš na několika pracovních pobytech ve Velké Británii – v podstatě se jednalo o stavební práce při stavbě dřevěného domku a rekonstrukci bytu. Pak se živil jako truhlář ve firmě svého bratra Jiřího. Od roku 1998 fungoval (vlastně až dodnes) jako živnostník – práce všeho druhu. A téměř po celá devadesátá léta se hudbě aktivně nevěnoval. Než…

Než se stal členem skupiny DG 307 básníka Pavla Zajíčka. Bobeš v ní působil jako klávesista a hráč na klarinet v letech 1998–2008. Natočil s ní alba Koncert (1999), Šepoty a výkřiky (2002), Live 17. 4. 2005 (2005) a „Květy podzimu – Barvy jara“ (2008).

V roce 2011 vyšla Bobšovi kniha (polo)pamětí „Obraz doby aneb Chaotické vzpomínky na život v českém undergroundu 70. let “. V anotaci jest psáno: „Jeho kniha je svědectvím o nezávislé kulturní komunitě, ze které vzešly výrazné osobnosti či skupiny české literární, výtvarné anebo hudební scény. Rössler navíc nepopisuje jen tzv. pražský underground, ale zmiňuje například i uskupení v severních Čechách a vedle osobností v undergroundu i mimo něj známých, jako je Ivan Magor Jirous, Pavel Zajíček nebo Vratislav Brabenec, připomíná mnoho dalších lidí, kteří český underground spoluvytvářeli. Obraz doby je psán hovorovým jazykem, což dokresluje dobovou i sociální atmosféru konkrétní pospolitosti a textu to dodává punc neučesané pravdivosti.“