Tim Eriksen

Pro lepší uchopení toho kdo je Tim Eriksen a jeho hudba, výborně poslouží recenze LA Times: Hudba Northern Roots prýští z úrodné země drsného, mladého národa a vyživuje listy a větve stylu Americana. Chlemtá ranní rosu z květů venkovského hřbitova, aby ji vydávila zpět v podobě vášnivého půlnočního kázání potulného kazatele. Vrhá se překotně vpřed se syrovou intenzitou zpívání podle tvarových not a bezprostředností mordýřských balad. Je to gotika Nové Anglie, sebezpytující přesnost Emily Dickinson a krvavá kaše Henryho Davida Thoreau. Nesmírně nadaný Tim Eriksen. je „nejlepší zpěvák tradičních balad Northern Roots své generace“.


SLOVNÍČEK:

Sacred Harp je čtyřhlasý křesťanský chorál. Název „Sacred Harp“ (Posvátná harfa) odkazuje k lidskému hlasu a zároveň ke stejnojmennému zpěvníku vydanému v Hamiltonu, Georgii, roku 1844. Kdysi nejrozšířenější americká náboženská hudba, která upadla po válce Severu proti Jihu do zapomnění. Nic není podivnějšího, než Sacred Harp. Její hlavní témata – poutník, smrt, hrob a Kristova krev – jsou drsná; její hudební styl – strohé kvarty a mysticky znějící otevřené kvinty – zastaral a byl překonán již více než před sto lety. Její notace, kde trojúhelníky, kolečka a čtverečky určují výšku tónu, vypadá jako klínové písmo. Nicméně vyzařuje sílu a integritu. Pět lidí už zní jako sbor, tucet jako stovka zpěváků. Je to jedna z nejdemokratičtějších sborových forem: žádné publikum, žádný stálý sbormistr, jen lidé oslavující Boha a obdarovávající sebe navzájem.
TIME

Shape notes (tvarové noty) jsou hudební značky navržené tak, aby umožnily sborový zpěv i laikům, kteří neznají klasický notový zápis. Použití tvarových not různých druhů se praktikuje již více než dvě století v širokém spektru duchovní hudby, především na Jihu Spojených států.
Wikipedia
    
Northern Roots (Severní kořeny) je v podstatě neznámá, téměř utajená hudba Nové Anglie. Když Američané mluví o kořenech své hudby, mají na mysli staré písně amerického Jihu, ať už blues či bělošské. Kdežto stará hudba Severu, zvláště Nové Anglie, byla dosud zastřena tajemstvím, i když odtud pochází řada krásných písní. Používám ten název proto, abych na ten rozdíl upozornil.
Tim Eriksen


Rozhovor s Timem Eriksenem (Vyňato z rozhovoru Michala Pařízka pro Aktualne.cz)

Hodně lidí u nás považuje za největší americkou hudební tradici blues nebo country. O co jde v písních Sacred Harp?

---- Texty písní Sacred Harp jsou samozřejmě duchovní, ačkoli smysl té hudby tkví také ve zvuku a sociálním zážitku ze zpívání. Hodně lidí doposud o této hudbě pořádně neví - včetně USA. Ale když ji slyší, často pocítí něco jako chybějící pouto nebo spojovník v naší hudbě  -  a najednou přijdou na to, odkud se vzalo mnoho dalších, často daleko známějších stylů.

Hrával jsi hard core i punk. Kdy se to obrátilo a začal ses zajímat o Sacred Harp a duchovní hudbu vůbec?

---- Já pořád hraju punk! Jen na něj teď nemám tolik času. Tradiční hudba mě zajímala už jako malého kluka a začal jsem s ní ve stejnou dobu jako s punkem; někdy kolem roku 1980. S písněmi Sacred Harp je to podobné, jen jsem je začal zpívat až o několik let později.

Dnes slaví americká tradiční hudba velké úspěchy po celém světě. Také díky soundtrackům a filmům na kterých ses podílel (např. Cold Mountain). Čím si vysvětluješ, že se o ni najednou zajímá tolik lidí?

---- Je tam prostě spousta skvělé hudby, jen byla dlouho skrytá. A vlastně pořád je. Myslím, že jsme právě na  začátku toho obnoveného zájmu. Možná je tou pravou otázkou, jak mohla tak skvělá hudba zůstat tak dlouho skrytá? Tyhle věci ale přicházejí samozřejmě vždycky v cyklech - hodně lidí, co dnes drnká na banjo, bude za pár let hrát něco jiného.

Prý se hodně zajímáš i o balkánskou a indickou hudbu. Co Tě na ní tak přitahuje?

---- Zamiloval jsem se do jihoindické hudby, když mi bylo asi šestnáct, ale dlouho jsem jí odolával, protože byla spojována s hippies a já byl tehdy pankáč (hodně povrchní, dneska už to vím). Ale v roce 1984 jsem začal studovat hru na vínu a mám dokonce univerzitní diplom z jihoindické hudby. S bosenskou hudbou jsem se seznámil skrze svou pozdější ženu Minju Laušević, kterou jsem potkal na Wesleyské univerzitě a založil s ní kapelu. Mám rád celou škálu balkánské hudby, tradiční i městskou, dechové kapely, dokonce i jejich rock. Na území bývalé Jugoslávie je hodně dobré hudby. 

Za jednoho z největších a nejkomplikovanějších amerických muzikologů je považován Alan Lomax. Využíval jsi při pátráních po původních písních jeho archivy?

---- Samozřejmě. Lomax byl opravdu složitá postava. Myslím, že některé jeho názory byly dost hrozné, ale udělal obrovské množství práce pro americkou hudbu. K muzikantům se choval spíše špatně, zároveň ale některým pomohl v jejich kariéře.

Vyučuješ hudbu na několika univerzitách. Jaká je první věta, kterou svým studentem říkáš?

---- Ještě předtím, než jim řeknu Ahoj, tak si vždycky spolu něco zazpíváme.

Stejně: jak se to vůbec přihodí, že bývalý pankáč je najednou univerzitním profesorem, který vyučuje hudbu? Vypadá to trochu, jako kdyby ses stal jedním z hrdinů Tvých písní.

---- To je komické! Vlastně si myslím, že jsem mnohem užitečnější jako student než jako učitel. Na hudbě mě zajímá mnohem víc, než jen to, jak zní. Chci vždy vědět víc a baví mě pomáhat lidem uspokojit jejich zvědavost nebo v nich tu zvědavost vzbudit, pokud jí ještě nemají. Některé věci okolo punkové scény, ve které jsem věřil, mi dnes už přijdou trochu hloupé. Ale jsou tam jiné, kterým opravdu dodnes věřím. Nalézám ve výuce druhých dobrou cestu k životu podle některých z těchto hodnot - vyzývají mne a studenty přemýšlet o světě daleko hlouběji, jednat vědomě, učit se lépe naslouchat, dělat intenzivní a krásnou hudbu – a podobné věci.