The Mood

A na řadu přichází De Mood. Nedávno se vrátili po přestávce zaviněné výměnou bubeníka. A tím novým není nikdo jiný než Radek z Lillion Brosis. S ním komponují nový materiál a já už vím, že dnes zazní minimálně čtyři novinky. Jdu si stoupnout do první řady. Jsem stržen souhrou břinkavé kytary, důmyslné basy a natlakovaných bicích. Závidím jim tu eleganci, koncentraci a disciplínu, tohle jsou pro mě (Hrabal promine) mistři světa, jedničky a šampióni krytých dvorců. Co jsem na Moodech vždycky obdivoval – a s novým bubeníkem to vynikne mnohem víc –, je propojení emocí a agresivity. Z desek to zní jako trochu melancholické indierockové písničky, ale naživo to vždycky pořádně vyprasí, Aleš zpívá na hranici svých možností a když teď zpívají všichni tři, jsou z toho hymny. Kdybych se je snažil zaškatulkovat, výrazově nejvíc těží z emo-rocku pozdně devadesátkových kapel jako Van Pelt nebo Robocop Kraus. Ale jejich specifická „moravská“ melodika je dělá nezaměnitelnými. Často zamíří i do postrockových vod, ve kterých Aleš svým Rickenbackerem pádluje mezi delayovými vlnami až do nebezpečné blízkosti maelströmu z hlukových stěn. Přitom pódiový projev kapely je civilní... teda kromě exhibujícího bubeníka, kterýho by se slušelo přivázat k židli. Pro mně je tohle kapela, která vystihuje tak nějak můj životní pocit, rockově zralá, ale přitom pořád s DIY punkovou nasraností.