Vladimír Veit

Vladimír Veit se narodil 13. února 1948 v Benešově u Prahy, dětství však prožil na Malé Straně v historickém domě U Tří pštrosů poblíž Karlova mostu. Jako malého kluka jej rodiče často dávali k babičce, která bydlela ve Vysoké Lhotě na Benešovsku. Právě do této vesnice na jihu od hlavního města se o víkendech sjížděli výletníci a trampové. Mladý Vladimír poslouchal tóny jejich zpěvu i nástrojů a podvědomě si uvědomil, že jde přesně o takový druh uměleckého výrazu, který je mu blízký. Zmíněné Benešovsko je tak pro něj zásadní především jako místo, kde se poprvé dotknul kytary.

S hraním tedy začal brzy a vždycky měl podporu otce, který byl sám vynikajícím houslistou. Trampské odrhovačky, charakteristické střídáním dvou až tří akordů, rozepisoval svému synovi do harmonických rozkladů čítajících někdy i patnáct samostatných hmatů. Vladimír se proto díky vrozené nátuře samotáře pohroužil nejen do hudebního světa, ale i oblasti beletrie a poezie. „Já jsem do školy moc nechodil. Měl jsem asi dvě stě osmdesát neomluvených hodin za pololetí. Místo toho jsem jezdil na Sázavu, kde jsem si v korunách stromů četl,“ vzpomíná a dodává, že jej už tenkrát odrazoval způsob, kterým totalitní moc ovlivňovala výuku.

„Studovat? Kam by mě asi tak vzali, prosím vás? Se čtyřmi pětkami, pěti čtyřkami a trojkou z chování? Prostě jsem šel pracovat na překládkovou rampu vršovického nádraží,“ pokračuje prošedivělý písničkář, který si už v polovině 60. let začal pěstovat hřívu dlouhých vlasů a pravidelně docházel na setkání mladých lidí vzhlížejících ke kulturnímu dění na západ od železné opony. To se v té době každodenně odehrávalo na schodech vedoucích k Národnímu muzeu a sloužilo jako prostor pro výměnu nahrávek nebo neoficiální literatury.

„Vždycky jsme mu říkali Dylán a budu mu tak říkat i dnes,“ říká Vladimír o jedné z hlavních ikon tehdejšího folkového hnutí Bobu Dylanovi a dodává, že právě u Národního muzea se mu dostaly do rukou desky zahraničních písničkářů. Ty jej v dané době ovlivnily natolik, že se postupně rozhodl zkusit skládat vlastní skladby. Podstatnou roli v tom sehrál i kunsthistorik Mojmír Horyna, se kterým byl těsně po dokončení školy zaměstnán u dráhy a který jej během pracovních směn i svačinových přestávek důkladně seznamoval s barokní architekturou či výrazovými prostředky impresionistické malby.

Bída s Hutkou

Na pražské folkové scéně se tehdy nepohybovalo příliš mnoho samostatných interpretů, a tak se Vladimír velmi rychle seznámil s Hvězdoněm Cígnerem. Společně se jim podařilo několikrát vystoupit v pražském beatovém klubu ve Spálené ulici. Zásadním se však pro oba stalo setkání s Jaroslavem Hutkou. „Seděli jsme ve Vagonu, což byla kavárna v podzemí u Národní třídy. Uličkou k nám přicházel jakýsi brýlatý kluk a nikde nebylo volné místo, tak jsme ho pozvali, aby si přisednul,“ vzpomíná na nahodilost osudového setkání Vladimír, který se s tehdejším studentem střední uměleckoprůmyslové školy rychle skamarádil a na několik měsíců s ním odjel do Olomouce.

Tam spolu bydleli u Hutkových a skládali první písničky, ačkoliv se Jaroslav teprve učil hrát na kytaru. Dle Vladimírových slov zde také organizovali program malého beatového klubu. Zpět do Prahy je přivedla až nabídka volného bytu ve Francouzské ulici, v němž původně žila paní Veitová. Nedlouho po jejím odstěhování se v domě objevily dvě akustické kytary a téměř ihned bylo v nově obydlených místnostech možné zaslechnout i jejich tóny. Vzniklé folkové duo začalo koncertovat také veřejně. 18. listopadu roku 1967 je bylo například možné slyšet v Music F Clubu na Smíchově. Plakát, který k události vytvořil Hutka, tehdy nesl podtitul: „Písně Dylana, Donovana, Rytíře a vlastní.“

Kytarovým bardstvím s prvky západního písničkářství se však ve druhé polovině 60. let nemohl na tuzemské scéně uživit nikdo a ani tito dva muzikanti nebyli žádnou výjimkou. Zajímavé na jejich společné ekonomické situaci bylo především to, že se neživili vůbec ničím. „Za korunu jsme si kupovali kosti, které jsme vyvařili, přidali k nim trochu zeleniny a měli jsme polívku. Občas nám něco přinesla k jídlu Jardova pozdější manželka Zorka Růžová. My jsme neměli ani talíř, takže nám to musela vždycky vyklopit na kus igelitu a z něj jsme to snědli,“ líčí Vladimír onen nevšední servis a ironicky se u toho směje.

Do hlídačské boudy

Éra soužití obou autorů skončila na počátku roku 1968. Jaroslav se z bytu odstěhoval a místo něj se v něm objevila Vladimírova nastávající žena Karla. Byt na pražských Vinohradech se tak stal i místem, kde oba ze spánku probudil hluk sovětských letadel a tanků, které se v Československu objevily v noci na 21. srpna téhož roku. Uvědomili si, že od té chvíle se společenská i politická situace bude jenom zhoršovat a rozhodli se pro rychlou emigraci přes Rumunsko. Vladimír se tehdy živil distribucí časopisu Pop Music Express a na financování cesty i nového života v zahraničí si s sebou vzal tržbu z prodeje několika jeho vydání.

Do zahraničí se mladý pár ovšem dostal pouze s výjezdní doložkou, a tak v Bukurešti nepochodil ani na jedné z ambasád západoevropských zemí. Pro kladné vyřízení emigrace bylo totiž nutné vlastnit pas. Oba se zdrceni touto skutečností vrátili zpět do Prahy, kde byl Vladimír okamžitě zatčen za zpronevěru peněz z prodeje hudebního periodika. I když že se díky půjčce od přítele podařilo ukradenou částku brzy splatit, byl s Vladimírem započat proces, na jehož konci jej čekal pobyt za mřížemi.

Československé soudy mu i přes několik podaných odvolání vyměřily čtrnáctiměsíční trest. Velkou část z něj si kvůli probíhajícímu procesu odseděl ve vazební věznici na Ruzyni. Po definitivním vyřčení rozsudku byl umístěn do Heřmanic u Ostravy. Původní výši trestu mu nakonec snížili na polovinu, a Vladimír se tak dostal na svobodu už s počínajícím jarem roku 1969. Tou dobou se však už tuzemské klima proměnilo natolik, že nebylo možné na další útěk za západní hranice ani pomyslet.

Vladimírovi se navíc brzy nato narodilo první ze tří dětí, a tak se rozhodl pověsit kytaru na hřebík. Nastoupil znovu k dráze, pak pracoval jako pivovarský dělník a hlídač rozestavěného sídliště na pražském Jižním Městě. Právě zde, v boudě z vlnitého plechu, se mu touha po harmonickém zvuku strun opět vrátila. Druhá polovina 70. let mu do cesty přihrála ideální podmínky pro soustředěnou tvorbu. V místech, kam se bála jezdit i tehdejší SNB, vládlo po nocích ticho. Rostoucí plochy železobetonu, na nichž se později vztyčily olbřímí panelové domy, se staly pomyslnými prvními posluchači písniček, které zde Vladimír skládal.

Staronoví kolegové

„Já jsem v té hlídačské boudě chytil nějaký druhý dech. Začalo mi to tam samo jít a ve chvíli, kdy za mnou přišel Hutka, jsem už měl napsanou celou desku Quo Vadis čítající dvanáct autorských skladeb,“ říká Vladimír a vzpomíná na nečekanou návštěvu svého dávného spoluhráče. Ta se odehrála někdy v létě roku 1977 a Jaroslav, který v té době zastupoval značně posílenou folkovou scénu, přišel Vladimírovi nabídnout členství v písničkářském sdružení Šafrán, které v té době mělo už téměř desítku členů.

„Řekl mi, že prostě patřím k českým písničkářům a že tam musím být,“ vzpomíná a následně se rozvypráví o hraní na pódiích klubů Svazu socialistické mládeže i o neskonalé produkční kreativitě Jiřího Pallase, který většinu písničkářských koncertů organizoval. Dlouhé cesty po českých a někdy i slovenských městech absolvoval ve společnosti Vladimíra Merty a Dagmar Andrtové Voňkové. Noční hlídač se pro tyto okamžiky měnil ve zkušeného řidiče a auto se spícími kolegy dovezl vždy bezpečně před určený svazácký klub, kde se pak hrálo pod záštitou spřáteleného funkcionáře.

Naprosto odlišnou atmosféru však měly koncerty na Baráčnické rychtě nedaleko domu, ve kterém Vladimír vyrůstal. Přeplněný sál hospody hlasitě vytleskával jména písničkářů a téměř synchronně reagoval na jakýkoliv náznak politické narážky. Koncerty přitahovaly stále širší okruh posluchačů včetně lidí z disentu zformovaného nedávným prohlášením Charty 77. Vladimír popisuje vznik nových kamarádství takto: „My jsme vůbec nevěděli, že nás tam chodí poslouchat. Jednou mi ale Hutka vyřídil pozvání k Ivanovi Klímovi domů. Tak jsme šli a později jsme se skamarádili i s Pavlem Kohoutem a Vaškem Havlem,“ vzpomíná.

„Kdyby o tom věděli, tak by nás sejmuli mnohem dříve. My jsme je zpočátku nezajímali. Nevěděli o nás, protože je ani nenapadalo, že by někdo mohl mít takovou drzost,“ odpovídá na otázku pátrající po přítomnosti Státní bezpečnosti, která se o Šafrán začala pořádně starat až po tom, co se někteří z jeho členů stali signatáři Charty. Samotní disidenti je od toho nejprve zrazovali s tím, že je nutné, aby tuzemská folková scéna vydržela bez zájmu tajné policie co nejdéle. V roce 1978 však prohlášení signoval Jaroslav Hutka. Následoval jej Jiří Pallas a Vlasta Třešňák s Vladimírem, jehož podpis byl podle slov pamětníka na dlouhá léta ztracen filmovým režisérem Janem Moravcem, který s StB spolupracoval.

Průvodci a růžence

„Když jsem odjížděl do Rakouska, tak jsem ještě vůbec nebyl veden jako chartista, který by měl absolutní jistotu v tom, že bude přijat a dostane azyl. V ruce už jsem držel vystěhovalecký papír, který mě označoval jako osobu bez státní příslušnosti zdržující se na území Československé socialistické republiky, ale neměl jsem kam odjet. Zavolal jsem tedy Pavlovi Kohoutovi,“ vysvětluje Vladimír dění, které následovalo po tom, co příslušníkům tajné policie v roce 1981 přikývl na vystěhování v rámci takzvané akce Asanace. Spisovatel a dramatik, jehož československé represivní složky přinutily k odjezdu do rakouského hlavního města jen několik let předtím, se dobře znal s tehdejším kancléřem a situaci svého písničkářského přítele vyřešil: „Následující den mi volali z ambasády, abych si přišel pro papíry.“

Dalším problémem byly finance. Československý stát požadoval po vystěhovalcích zaplacení všeho, co jim během jejich života poskytl. Výraznou položkou bylo třeba vzdělání s maturitou, kterého dosáhla Vladimírova žena. Rodina v té době takovou částku neměla a chvíli to také znovu vypadalo, že se nikam nepojede. Nakonec je zachránil jejich bohatý americký přítel Robert Stein, se kterým se náhodou seznámili v jižních Čechách o několik let dříve a který se do Prahy opakovaně vracel. „Zeptal se mě, co tady ještě dělám, a já odpověděl, že bych se rád vystěhoval, ale nemám na to peníze. Sáhnul tedy do náprsní kapsy, vytáhnul balík bankovek, který položil na stůl, a řekl, ať odjedu,“ vzpomíná Vladimír, pro kterého tím padla poslední překážka stojící na cestě za hranice.

13. února 1981 jej v den jeho třiatřicátých narozenin odvážel rychlík Vindobona směrem k rakouským hranicím. Na nádraží ve Vídni na něj čekal pracovník místního ministerstva vnitra, který mu předal klíče od bytu ve třináctém okrese, jejž mohl společně s rodinou používat do chvíle, než si v nových poměrech najde stabilní zaměstnání. Žena a děti za ním přijely o několik týdnů později. V té době už Vladimír nastupoval do firmy obchodující s polygrafickou technikou. V povolání, které mu pomohl najít český farář z kostela svatého Karla Boromejského, vydržel následující dva roky a poté začal prodávat turistické průvodce, suvenýry a náboženské předměty v jedné z bočních lodí barokního chrámu.

Během 80. let také psal pro Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Později dokonce dojížděl do Mnichova, kde společně s Karlem Krylem nahrávali hodinové pořady o folku a poezii, které se vysílaly na první ze zmíněných rozhlasových stanic. Těsně před sametovou revolucí na počátku listopadu 1989 se ještě stihl ukázat na písničkářském festivale v polské Vratislavi. Sjeli se tam ti folkaři, kteří už řadu let bydleli za hranicemi, ale i ti, kteří v totalitním Československu stále přežívali. Vladimír tam tehdy přicestoval autem přes západní a východní Německo, jelikož mu stát, jehož občanství kdysi vlastnil, odmítl vystavit tranzitní vízum.

„Když přišlo prolomení a my žádali o vízum do Čech, tak s námi na ambasádě jednali natolik arogantně, že byste jim nejradši nafackoval. Jeden člověk tam taky po úředníkovi šáhnul do okýnka, vytáhnul si ho ven a tu facku mu vrazil,“ pokračuje bývalý emigrant ve výčtu toho, jak se k němu chovaly československé úřady předtím, než se komunistický režim začal hroutit. O pár týdnů později – v polovině prosince – se Vladimír do Prahy, po jejíchž ulicích nechodil dlouhých osm let, dostal. „Čekal jsem u Národního divadla a potkal Jardu Hutku, který mi říká: ‚Co tady děláš? Vždyť už je po všem! Přijď večer do Lucerny, budeme tam mít velký koncert,‘“ vzpomíná a z jeho slov je cítit určitá spontánní energie, která tehdy ve městě vládla.

Ve Vídni, do které Vladimír emigroval na osm let, nakonec strávil téměř dvojnásobný čas. Přestože se hned po pádu železné opony přestěhoval zpět do Čech, k rakouské metropoli jej vázal dobrý výdělek plynoucí z prodeje turistických a náboženských předmětů. Bývalý člen Šafránu tak ještě několik let jezdil tam a zpět, až se kolem roku 2000 nadobro usadil v jižních Čechách.

Dnes bydlí na Prachaticku a je stále autorsky aktivní. Mimo vlastní tvorbu a koncertování skládá často hudbu k textům Jaroslava Hutky, s nímž tehdy v polovině 60. let začínal. Vladimír tak stále chová věrnost k upřímnému hudebnímu projevu, který jako dospívající kluk objevil a který se rovněž stal hlavním hybatelem jeho životního příběhu.