Rauš

Současnému Akustik Rauš předcházel rockový Rauš bez přívlastku. Proč dostala kapela právě toto jméno?

Před deseti lety, kdy Rauš vznikal, bylo všechno trochu jinak než dnes. Bylo mi pětadvacet a ve světě pomalu doznívala vlna grunge v čele s písničkářem Kurtem Cobainem z Nirvany. V té době jsem žil mezi lidmi, s kterými jsem byl na stejné vlně. Poslouchali jsme všechny ty šílené kytarové kapely ze Seattlu a také jsem navštěvoval spoustu večírků, na kterých se v hojné míře konzumoval alkohol a lehké drogy. Bylo to období, kdy jsem se rozhodl založit vlastní “punkovou” kapelu, která by naplňovala můj tehdejší životní styl, a při hledání názvu jsem narazil na slovo rauš. To jsem měl spojené s pocitem opojení a otevření nového stupně vnímání.

Kolik muzikantů Raušem prošlo a jak vznikla současná akustická sestava?

Rauš prošel za dobu své existence celkem zajímavým a pro mě přirozeným vývojem. Začínali jsme v drastických podmínkách jako garážová kytarová kapela. Na bicí s námi začínal současný bubeník Cimentu Jára Kadlec, na basu spolužák Radek Šimčík, s kterým jsme na střední škole zakládali skupinu Nic složitýho, a zpěvačka Lucka Zahradníčková. Já jsem hrál na kytaru a po odchodu zpěvačky jsem začal i zpívat. Zlom nastal po příchodu nového basáka Jirky Petřeka, za bicími se po Járovi vystřídal ještě Karel Holčák, až se sestava ustálila na dnes již legendárním složení s bubeníkem Johnem Janečkou. Potom přišla nabídka na společná koncertní vystoupení od skupiny The Frames a také od vydavatelství Indies Records k vydání debutového alba Šrámy, na kterém se podílel Glen Handsard a Rob Bochnik právě z The Frames. Po jeho vydání jsme do kapely přizvali dalšího kytaristu Dana Ketnera, abychom se na koncertech přiblížili co nejvíce studiovým verzím nahrávek. Po ročním koncertování vzdal další spolupráci v kapele John Janečka a my jsme už neměli sílu hledat dalšího bubeníka. Rauš se v původní sestavě prakticky rozpadl. Já už jsem v té době začal hodně tíhnout k písničkářskému pojetí hudebního projevu. Několik vystoupení jsem absolvoval sám s kytarou, ale nijak zvlášť mě to neuspokojovalo. Asi po třech měsících po rozchodu Rauše jsem začal shánět muzikanty na nový hudební projekt. Tak jsem se seznámil s akordeonistou Romanem Vavříkem a s bubeníkem Tomášem Borovičkou. První zkoušky probíhaly ještě s violoncellem a elektrickou kytarou v podání Martina Knora, což se záhy ukázalo jako příliš složitá kombinace, takže padlo rozhodnutí hrát ve třech.