Budoár staré dámy

Kořeny Budoáru staré dámy sahají do roku 1998, kdy zakladatelka kapely, Marta Svobodová, dostává od Ježíška elektrickou kytaru. Už ji nestačí zpívat u táboráku a tak přiměje bratra, Štěpána Svobodu, aby ji ve sklepě doprovázel na kýble a kanystry. Zakrátko, po vzoru oblíbených rockových kapel, sestavu doplňují o baskytaristku Dášu Matějíčkovou a sólového kytaristu Jaroslava Matějíčka. Zatím bezejmenná kapela koncertuje na besídkách na sídlišti Brno - Kohoutovice. Potřeba domluvit se na názvu skupiny vrcholí v okamžiku, kdy babička a učitelka Matějíčková před vystoupením v tělocvičně představí svým žákům mladé rockery jako "Vnoučátka". I babička Svobodová výrazně ovlivňuje dospívání svých vnoučat (V sobotu i v neděli, Pomsta neuklízecí kozeně) a tak kapela přijímá název „Budoár staré dámy“, podle toho jak babička nazývá svůj pokoj. Velkorysí rodiče Svobodovi vyklízejí garáž, snášejí stížnosti sousedů a dětem kupují bicí a komba "aby se kreativně vyblbli". V obou sourozeneckých dvojicích v kapele dochází k častým sporům o to, kdo hraje hůř, přestože všichni ovládají své nástroje pouze intuitivně. Situace se mění příchodem školené houslistky a zpěvačky Evy Svobodové, která zavádí ladění, na zkouškách fyzicky brání očnímu kontaktu sourozenců a zvukově garážovou kapelu povyšuje do prvního patra. Tehdy se první kritici začínají vyjadřovat o Budoáru jako o kapele nějak "alternativní".

Přelom nastává v roce 2001, kdy Budoár staré dámy vyhrává v soutěži "Malá alternativa", záhy získává cenu "Objev roku" a "Hlas roku". Jsou u vytržení. Podpořeni těmito úspěchy jim vydavatelství Indies nabízí spolupráci. Rodiče s koncertováním nezletilých svolí s příslibem, že odmaturují. Na místo kytaristy Jaroslava Matějíčka přichází tříprstý Ondřej Klíč. Kapela se poprvé ocitá ve studiu (dnešní studio Indies) a plně vyčerpává nejen výhod více-stopého nahrávání, ale zejména trpělivost mistra zvuku Broňka Šmida. Vzniká tak silné pouto, že už kapela nikdy nechce nahrávat jinde. V roce 2002 vychází u Indies první oficiální a živelné album "Na hraní". Stěny zkreslených kytar, křik a exprese. Obal je opravdu na hraní - s magnetkami, které se nikdy nespojí. Marta zhudebňuje texty spolužačky Kláry Mazlové (Usnul dub nad stádem hub, Myslitelé, S křídly za hlavou), vlastní protesty a poezii, kterou najde v domácí knihovně rodičů fyziků. Ve výprodeji knih si zamiluje verše básníka Karla Šiktance (Kostičkama na kost, Stříbrná svatba, Prosvícená). Kapela je vržena ze zkušebny o výměře 3 x 2,5 m na velká pódia letních festivalů v ČR, cestuje do Německa, Rakouska a Holandska. Své posluchače získává svou naivitou, ženskou dravostí a odvážnou angličtinou.

V roce 2005 vychází u Indies další deska "My o vlku" s třemi videoklipy a jedním dokumentem. Skladatelským rukopisem na novou desku kromě Marty přispívají i houslistka Eva a kytarista Ondřej. Album je náladové, pestré a je zněj cítit kolektivní duch. Vydavatelství kapele zajišťuje vystoupení v médiích, což ovšem její pověst (díky komunikační neobratnosti členů) spíše zhoršuje. Kapela např. v plné sestavě absolvuje rozhovor v malém studiu rádia, kde stísněnému tazateli odpovídají zásadně všichni a zaráz. Z jiného rozpačitého výstupu v televizi členové prchají, když se moderátoři nedívají. Kapela „jde do sebe“ a přestože čím dál více trénuje, na otázky "jak dlouho hrajete" stále odpovídá:"3 měsíce". Po osmi letech to začíná být podezřelé. Marta odjíždí poprvé na delší dobu studijně na Island, kde hraje své písně na ulici. Kapela má naplánované samostudium a udržovací zkoušky.

Po nahrávání části nové desky odchází kytarista Ondřej Klíč. Kapela se potřebuje vypořádat se zakletým postem kytaristy, který se jim neustále střídá. Pozvou tedy Filipa Sokola na klávesy, který se výrazně podepíše na desce "Dobrou noc, světlo", která vychází v roce 2008 opět u Indies Scope. Na nahrávce spolupracuje i kytarista Jiří Raiterman, který s kapelou v tomto období i živě vystupuje. „Dobrou noc, světlo“ je zamyšlené, osobní, kompaktní, převážně s Martinými texty. Budoár je pozván na festival středoevropské kultury v Londýně, kde se objeví i vedle takových hvězd jako je Peter Nagy, s nímž se v letadle vášnivě fotografuje. Kapela taktéž představuje svoji tvorbu v Turecku. Největší úspěch ovšem sklízí do repertoáru neuváženě zařazení "Slavíci z Madridu".

V životě členů se objevují jiné priority. Z kapely po deseti letech odchází baskytaristka Dáša a houslistka Eva. Hroutí se obraz ze 3/5 dámské kapely, kde zůstávají pouze zakládající sourozenci Marta a Štěpán. Existence Budoáru sténá tence: „Dál hrát? Nebo toho nechat?“ Opuštění sourozenci Marta a Štěpán odehrají několik koncertů v nemotorném duu a řeknou si „Takhle to nejde.“ Obklopují se tedy třemi šikovnými muzikanty, kteří mají chuť do toho jít:Tomáš Doležal, který hostoval na jejich deskách a spolupracoval na výrobě videoklipů, přinesl na pár let do kapely nový zvuk v podobě dechového midi-kontroleru, Marek Laudát přišel se svéráznou kytarou a Tomáš Ergens s přesnou baskytarou. Kromě zvuku kapely se mění i styl práce ve zkušebně. Aranžmá skladeb vznikají společně. Z diktátorského režimu frontmanky se kapela dostává k takřka-demokracii, díky čemuž jsou skladby prokomponovanější a promyšlenější. Důkazem je nové album Láva, které Budoár na podzim roku 2012 vydává vlastním nákladem.

V Budoáru se začínají jednotlivým členům rodit mláďata. Marta si bere kojící pauzu (2014) a stěhuje se 100km od Brna na vesnici. Kapela jí však chybí a tak pořádají vesnická soustředění, anebo dojíždí do Brněnské zkušebny za chlapci (zatímco děti kojí muž nebo prarodiče). V této době Marta obrečí z kapely odcházejícího bratra, zakládajícího člena, bubeníka Štěpán Svobodu. Po nějaké době hledání se však ve zkušebně objeví za bicími šikovný Laďa Šiška (2015). Ten se velmi rychle v kapele „aklimatizuje“ a zpevní a rozkošatí rytmiku dalšími barvami. Marta má z nové sestavy velkou radost. Ve zkušebně se mnohem více improvizuje a blbne. Po pěti letech zkoušení, přehodnocování a vyhazování se podaří nashromáždit nový materiál na desku Sůl (2017, poprvé vychází i na LP). Kapela hraje v „bigbítové“ čtyřčlenné sestavě a přeje si, aby album znělo co nejvíce ryze „jako na živo“, bez zbytečných příkras. Některé texty si Marta napíše sama, většinu si vypůjčí odjinud; z dětských knížek, z ulice, z receptáře… poprvé se objeví i jméno básníka Lubora Kasala, jehož sbírku dostane Marta od svého muže k svátku. Na koncertech se objevuje nová cílová skupina fanoušků 50+, jímž už odrostly děti.

Spolupráce s Luborem Kasalem začíná po křtu Soli návštěvou jeho pily a končí u Marty na terase. Tam se vyjasňují důvody, proč Marta je a není něco schopna zpívat a o co jde v textech Luborovi. Marta posílá Luborovi melodie, Lubor posílá Martě texty. Ze vzájemné korespondence se rodí skladby, které kapela společně aranžuje ve zkušebně. Po dobu tří let vzniká první koncepčně ucelené album - album výhradně Kasalových textů. Marta má chuť experimentovat a spolupracovat s dalšími hudebníky. Na Kostřičkách (2020, Indies Scope) se podepisuje ve studiu mnoho hostů, v postprodukci osobitý Tomáš Vtípil. Ten dostává jasné pokyny: uber a přidej, co chceš, ponech kostru. Díky němu je album celé prošpikováno dechy a písně vzdalující se od svého živého provedení nabízejí vícevrstevnatý poslech.

Kapela prochází „koronakrizí“ bez příznaků skepse, hudebně zraje, své skladby nestaví na kontrastech, ale hraje si více s kompozicí. Někteří posluchači říkají, že se jejich tvorba blíží k soudobé vážné hudbě. Na koncertech si kapela zachovává humor a mile amatérské vystupování. Snad proto, že se hudbou neživí, že nehrají dost a že jim hudba zůstává pro radost.

Budoár Staré Dámy 2020:

Marta Kovářová – zpěv, kytara
Marek Laudát - kytara, zpěv
Tomáš Ergens - baskytara, zpěv

Laďa Šiška – bicí, zpěv