Värttinä

Na to že Finů je pouhých 5 milionů, představují hudební mocnost. Významný podíl na tom má Värttinä (Vřeteno). Skupina vznikla roku 1983 v městečku Rääkkylä v severovýchodním Finsku, které leží 40 km západně od nynější rusko-finské hranice, v kraji s historickým názvem Karélie, která má na hudební mapě Evropy ojedinělé postavení. Podobně jako Morava totiž představuje nárazníkovou zónou mezi východem a západem. Vikingové, kteří ovládali mořské cesty na západ, tu před tisícem let obchodovali s Ugrofiny, kteří přišli naopak z východu. Do formování finského hudebního jazyka se promítly i skandinávské dějiny: Finsko bylo sedm set let součástí Švédska, v 19. století připadlo Rusku, samostatný finský stát vznikl až v roce 1917.

Zrod Värttinä je spojován s "finským folkovým undergroundem". Houslista a skladatel Konsta Jylhä natočil roku 1974 album, které získalo jako první finská folková nahrávka zlatou desku. "To hnutí naší lidovou hudbu zachránilo," vzpomíná houslista Kari Reiman. "Vznikla spousta kapel s houslemi a kontrabasem, které hrály skandinávské tance." Värttinä z tohoto stereotypu vybočovala, prvotní sestavu tvořily ženské hlasy a finská citera kantele. Lidové zpěvy z Karélie se v podání Värttinä proměnily ostře rytmické písně, jejichž puls vycházel z mluvené řeči. Roku 1992 vytlačila Värttinä albem Oi Dai z finského žebříčku světové hvězdy. Hudba z lokálních kořenů získala podruhé v dějinách Finska zlaté album.

Tvorbu Värttinä významně ovlivnilo Oddělení lidové hudby na Sibeliově akademii v Helsinkách. Jeho zakladatel Heikki Laitinen měl krédo: Ovládnout tradiční styly hraní a zpěvu, prolomit vžité bariéry a vytvořit lidovou hudbu budoucnosti. "Kdybychom tam nestudovali a neučili se ty staré příběhy a melodie, ve Finsku by se dnes hrál stejný mezinárodní pop jako jinde v Evropě," říká Janne Lappalainen. Finská akordeonistka Maria Kalaniemi dodává: "Kdyby tehdy na Laitinenově místě stál někdo jiný, dodnes bychom hopsali na podiu v lidových krojích a hráli stále totéž."

NÁSTROJE
"Naše housle občas znějí dost odlišně. Někdy třeba užívám nástroj se strunami v párech, které jsou laděné v oktávách podobně jako u mandolíny. Někdy struny podladím, takže znějí hodně archaicky. Hodně důležité je, jak hráč melodii přibarví svými ornamenty. Právě v tomto směru mají housle bohaté možnosti. Hrál jsem písničky z Bulharska a Irska, a nakonec jsem objevil finskou hudbu."
"Bouzouki k nám nepřišlo z Řecka, ale z Irska, kde v posledních letech zdomácnělo. Dnes ho běžně užívají folkaři ve Švédsku. Pro lidovou hudbu se bouzouki hodí mnohem lépe než třeba kytara, dají se na něj zahrát hlubší tóny, zní syrověji a umožňuje střídat melodie i doprovod." (Kari Reiman)

ZPĚV
"Před sto lety se zpívalo pěkně nahlas a zostra - zpěvák musel překřičet ruch v sále i tanečníky."
"Někdy to třeba vypadá, že zpíváme unisono, ale ve skutečnosti se jedná o velmi jemné harmonie, hlasy se pohybují v malých intervalech. Dříve, když nebylo ani rádio, ani televize, ani piano, byly takovéhle způsoby něčím naprosto běžným. Teď si ale každý myslí, že v hudbě existují jen ty intervaly, které najde na klávesnici piana." (Sari Kaasinen),
"Ženské hlasy se ve Finsku hodně rozmáhají. Když Värttinä začínala, byly v lidové hudbě daleko běžnější instrumentální kapely." (Kari Reiman)

RYTMUS
"Poslouchal jsem staré finské nahrávky z Edisonových válečků z roku 1904, které měly strašně komplikovaný rytmus. Ještě složitější to bylo, když se sešlo víc lidí: zpěvačka třeba zpívala na 5 dob a sbor ji doprovázel na 7 dob." (Kari Reiman)

KOŘENY
"Tradice zpívaných epických příběhů 'runo' trvá víc než tisíc let, texty těch písní pocházejí z období Vikingů - tedy ze středověku, melodie bývají pentatonické, což znamená, že místo dnešních stupnic užívají jen pět tónů. Díky Vikingům vznikla celá řada paralel mezi Skandinávií a keltskými zeměmi." (Kari Reiman)

ŽENSKÝ POHLED
"Každý se ptá: je Värttinä feministická kapela? Ne, ne. V žádném případě! Ty písně a melodie jsou ale ženské melodie. Protože jsme ženy, zpíváme naše příběhy... co jiného můžeme dělat?" (Sari Kaasinen)