Jan Skácel

čerpáno z http://ld.johanesville.net/skacel

Jan Skácel
[7.2.1922-7.11.1989]

Jan Skácel se narodil ve Vnorovech u Strážnice, pocházel z rodiny učitele. Gymnázium studoval v Břeclavi a v Brně-Králově Poli, zde také maturoval. Za války byl totálně nasazen na stavbách v Rakousku. Od roku 1948 pracoval jako redaktor kulturní rubriky brněnského listu Rovnost, v roce 1952 musel však odejít a po dělnickém intermezzu nastoupil roku 1953 do literárně-dramatického oddělení brněnského rozhlasu. V letech 1963 - 1969 byl šéfredaktorem časopisu Host do domu. Od 70. let, po zániku Hosta, se věnoval pouze literatuře.

Jan Skácel debutoval roku 1938 ve Studentském časopise. Po válce se věnoval jak poezii, tak publicistice a psal též pro rozhlas. Jeho první kniha, sbírka Kolik příležitostí má růže (1957), představila již zralého básníka. Verše následujících sbírek Co zbylo z anděla (1960) a Hodina mezi psem a vlkem (1962) se inspirují baladičností a étosem folklóru. Jedenáctý bílý kůň (1964, rozšířeně 1966) je soubor kurzívek, tzv. malých recenzí psaných v té době pro časopis Host a Československý rozhlas. V dalších opusech z 60. let (Smuténka, 1965, Metličky, 1968) autor upouští od dosud převládajícího volného verše a volí i tradiční strofickou a veršovou formu.

V počátcích tzv. normalizace mohl Jan Skácel publikovat jen v samizdatu a byly to jak samostatné knihy, tak příspěvky ve sbornících a antologiích. V Jazzové sekci vyšly v 80. letech Malé recenze, Skácelovy fejetony, otiskované v Hostu do domu. Až roku 1981 publikuje Jan Skácel doma opět oficiálně: vyšla sbírka Dávné proso, následovala Naděje s bukovými křídly (1983, zahrnuje dvě původně samizdatové knihy, později vydané v zahraničí: Chyba broskví, Toronto 1978, a Oříšky pro černého papouška, Hamburk 1980), sbírka čtyřverší, návratů do kraje dětství a ohlasů moravských písní. V 80. letech vyšlo ještě Odlévání do ztraceného vosku (1984) a Kdo pije potmě víno (1988), a také knihy poezie pro děti: tituly Kam odešly laně (1985) a Proč ten ptáček z větve nespadne (1988) jsou inspirovány dílem Josefa Čapka, Uspávanky (1983) ve svých lyrických básních s epickými prvky pracují mj. s tradičními pohádkovými motivy.

V 80. letech spolupracoval Jan Skácel též s divadlem: několik souborů hrálo jeho překlad a úpravu Plautova Lišáka Pseudola, v Mahenově činohře brněnského Státního divadla se podílel na úpravě Čapkova Loupežníka. Jeho přebásnění Sofoklova Oidipa bylo uvedeno ve Státním divadle v Brně a poté v pražském Divadle na Vinohradech.

Jan Skácel zemřel koncem roku 1989 v Brně. Již posmrtně vychází básnická sbírka A znovu láska (1991) a soubor próz Třináctý černý kůň (1993).

Doma oficiálními spisovatelskými i politickými kruhy umlčován, obdržel roku 1989 dvě významná evropská literární ocenění: V Itálii převzal Petrarkovu cenu a Svaz slovinských spisovatelů jej vyznamenal cenou Vilenica 89. U nás byl oficálně oceněn až po smrti, v roce 1992 Zlatou plaketou za zásluhy o rozvoj Jihomoravského kraje a roku 2002 se stal in memoriam čestným občanem Brna.

Pro tvorbu Jana Skácela je příznačné hluboké vědomí mravnosti, ústící v tíživé době 70. a 80. let až v projevy existenciální úzkosti. Skácelovy básně jsou charakteristické úsporným výrazem a originální metaforou, zachycením atmosféry okamžiku, citem pro archetypálnost situací. Autor si cení lidové tradice, s níž kontrastuje povrchnost, spěch a utilitarita moderního života.